Znaková řeč

Jazykový stav v České republice vystihuje zákon č. 155/1998 Sb. o znakové řeči. Znaková řeč je zde chápána jako nadřazený termín pro dva odlišné termíny, český znakový jazyk a znakovanou češtinu. Samotný „termín“ znaková řeč má charakter spíše pracovní, obsahově prázdný, odkazující na významy zmíněných dvou termínů.

Novela zákona o znakové řeči č. 384/2008 Sb

Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob 

 

Český znakový jazyk

Pro termín český znakový jazyk (dále jen ČZJ) je hlavním primárním dorozumívacím jazykem českých Neslyšících. ČZJ je přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálně-pohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. ČZJ má základní atributy jazyka, tj. znakovost, systémovost, dvojí členění, produktivnost, svébytnost a historický rozměr, a je ustálen po stránce lexikální i gramatické.

Stručně jinými slovy znakový jazyk má jiný slovosled (znakosled) i gramatiku než čeština. Například vztahy, které se v češtině vyjadřují spojkami, předložkami a podobně se ve znakovém jazyce vyjadřují umístěním v prostoru.

„Znakové jazyky jsou jazyky nevokální (neopírají se o zvuk) a od mluvených jazyků se tak liší způsobem své existence: jsou to jazyky vnímané zrakem (ne sluchem), jsou to jazyky založené na tvarech, pozicích a pohybu (ne na zvuku). Jinak: Znakové jazyky jsou jazyky vizuálně motorické.“ A. Macurová

Znakovaná čeština

Znakovaná čeština (dále jen ) je umělý jazykový systém, který usnadňuje dorozumívání mezi slyšícími a neslyšícími. ZČ využívá gramatické prostředky češtiny, která je současně hlasitě nebo bezhlasně artikulována. Spolu s jednotlivými českými slovy jsou pohybem a postavením rukou ukazovány odpovídající znaky českého znakového jazyka.

„Znakovaná čeština není jazykem, ale umělým systémem, pomůckou, kterou vymysleli slyšící, aby se snáze domluvili s neslyšícími.“ J. Hrubý

„Odvozené jsou z jazyka mluveného, jehož charakter a vlastnosti ‚vizualizují‘ (u nás tzv. znakovaná, ‚do znaků převedená‘ čeština).“ A. Macurová

Prstová abeceda

Prstová abeceda je vizuálně motorická (stejně jako znakový jazyk), využívá formalizovaných a ustálených postavení prstů a dlaně jedné ruky k zobrazování jednotlivých písmen české abecedy, její produkce je lineární. Pro její použití je nutná znalost písemné formy mluveného jazyka.

Prstová abeceda je integrální součástí českého znakového jazyka a totální komunikace, kde se využívá k odhláskování cizích slov, jmen, odborných termínů a pojmů, pro které dosud nejsou ustáleny znaky českého znakového jazyka, k vizualizaci tvarů slov (koncovek) mluveného jazyka, např. při výuce češtiny pomocí znakového jazyka – navštívíM babičkU.

Existují jednoruční i dvouruční prstové abecedy a v jednotlivých zemích se více či méně liší.

Mezinárodní znakový systém (International sign)

Mezinárodní znakový systém je umělý jazyk, který slouží k dorozumívání mezi neslyšícími lidmi z různých zemí. Vytvořili si ho sami neslyšící (nejvíce z amerického znakového jazyka), např. na setkáních – mezinárodních konferencí, jak při různých oficiálních mezinárodních kulturních či sportovních akcí neslyšících (Deafway, WDF, Deaflympics), tak při neoficiálních setkáních neslyšících např. cestování.

Sluchově postižení

Být „sluchově postižený“ může znamenat přinejmenším tři různé věci:

  1. být ohluchlý
  2. být nedoslýchavý
  3. být prelingválně neslyšící

Může to např. ale znamenat i to, že máte ušní šelesty (tinnitus aurium), a nemusíte patřit ani do jedné z výše uvedených skupin, jste však zaručeně „sluchově postižený“. Tyto tři skupiny „sluchově postižených“ se od sebe velmi liší jak z hlediska komunikace, tak z hlediska jejich potřeb (a to se může týkat i potřeb, které budou mít vzhledem k veřejné instituci jakou je knihovna).

Prelingválně neslyšící

Jako prelingválně neslyšící označujeme osoby, které se narodily plně neslyšící, nebo ztratily sluch před rozvojem řeči, a to tak, že absolutně, nebo mají jen nevyužitelné zbytky sluchových vjemů.

(Zdroj: http://ruce.cz/clanky/1/2-svet-neslysicich)

Nedoslýchaví

Ing. Jaroslav Hrubý podává velmi pěknou definici nedoslýchavých, když říká, že jsou to lidé, kteří „se sluchadlem alespoň v tiché místnosti rozumí mluvené řeči i bez odezírání“, tj. mají zbytky fonematického sluchu. Definice ovšem neříká, že nedoslýchavý musí rozumět vše, dokonce to nutně nemusí znamenat, že rozumí většinu.

Kdo je neslyšící a kdo Neslyšící?

U toho, aby člověk byl označován za neslyšící s malým „n“ je důležité právě to, jak moc neslyší.

Aby mohl být označován za Neslyšícího s velkým „N“, vůbec není stav jeho sluchu důležitý. Tady je důležité to, jestli člověk sám se cítí členem kulturní a jazykové menšiny Neslyšících. A co je pro tuto menšinu nejdůležitější je preference komunikace ve znakovém jazyce, v našem případě v českém znakovém jazyce.

(Zdroj: http://ruce.cz/faq.php?topic=9#faq30)

Ohluchlí

„Ohluchlí“ jsou lidé, kteří ztratili sluch až po rozvinutí mluvené řeči. Na přesném věkovém vymezení se odborníci neshodují. Záleží také na tom, v jakém podnětném sociálním prostředí se dítě nachází. Zhruba se dá za kritické období tvorby řeči považovat věk od 2 do 5 let.